 |
Shrnutí
- V 1. století před naším letopočtem bylo židovské království připojeno k římské říši a stalo se její provincií.
- Židé vyhlíželi příchod mesiáše, jak hlásal prorok Jan Křtitel.
- Ježíš Nazaretský se narodil v Betlémě v roce 1 př. n. l.. Žil v Nazaretu jako syn tesaře Josefa a Panny Marie. Žil za vlády krále jménem Hérodes Antipas. Ve 30 letech se nechal pokřtít Janem Křtitelem a začal svou pouť jako potulný kazatel. Na cestách ho doprovázeli jeho učedníci – 12 apoštolů – například Šimon Petr, Jan, Jakub starší. Ježíš se stal trnem v oku u židovských kněží – farizejů a saducejů. Po vstupu do Jeruzaléma byl Ježíš zatčen na příkaz Piláta Pontského, římského prefekta, a odsouzen k bičování a k trestu smrti na kříži. Stalo se to asi 7. dubna 30 n. l. na místě Golgota.
- Kříž – symbol Ježíše i smrti.
- Velikonoce – oslava Ježíšova ukřižování a nanebevstoupení. Je to základní křesťanské dogma. Slaví se Zelený čtvrtek (poslední večeře Ježíšova), Velký pátek (ukřižování), Bílá sobota (pobyt v hrobě), Boží hod velikonoční (nanebevstoupení Ježíše).
- Prvními křesťany byli Ježíšovi učedníci – apoštolové. Křesťanství se nejprve šířilo ústním podáním po celé římské říši. Nejvýznamnější apoštol – Pavel z Tarsu, došel až do Říma.
- Evangelia – neboli dobré zprávy. Písemné záznamy o životě Ježíšově. Existuje evangelia podle Jana, Marka, Lukáše a Matouše, která tvoří Nový zákon, část Bible. Další částí Bible je Starý zákon.
- Kristus – pomazaný, Mesiáš
- Církev – společenství všech křesťanů
- Biskup – nástupce apoštolů. Stojí v čele diecéze (biskupství). Spadají pod něho farnosti. Nejvýznamnější bylo římské biskupství.
- Papež – nejvyšší představitel církve. Volí ho kardinálové na konkláve. Je to doživotní funkce. Je zástupcem Ježíše na Zemi a nástupcem římského biskupa svatého Petra.
- Edikt milánský - v roce 313 ho vydal císař Konstantin Veliký. Povolil jím křesťanství jako náboženství.
- bazilika - farní kostel s více loďmi. Hlavní loď je vyšší než boční a má vlastní okna.
Neklidná provincie Judea
V 1. století před naším letopočtem bylo židovské
království připojeno k římské říši a stalo se její provincií. Ztráta
samostatnosti Židů oživila jejich víru v příchod spasitele – mesiáše,
který měl podle proroctví odstranit zlo a nespravedlnost a nastolit na Zemi řád
podle Boží vůle. Příchod mesiáše hlásal prorok Jan Křtitel. Vyzýval k přípravě
na jeho příchod a na nový život. Krokem k němu měl být křest ve vodě řeky
Jordán, který měl člověka očistit od provinění proti Božímu zákonu.
Ježíš Kristus
Ježíš Nazaretský se podle pověsti narodil ve městě Betlém
přibližně v roce 1 př. n. l.. Vyrůstal v Nazaretu jako syn tesaře
Josefa a Panny Marie. Žil za vlády krále jménem Hérodes Antipas.
Ve 30 letech se nechal pokřtít Janem Křtitelem a začal svou
pouť jako potulný kazatel. Lidem vysvětloval pravidla židovského náboženství.
Za nejvyšší zákon Ježíš považoval lásku k Bohu a k lidem. Sám se
podle něho choval. Poskytoval pomoc nejubožejším a nejslabším. Lidem, kteří
svých chyb litovali, dával naději na nápravu a odpuštění. Poukazoval na ty,
kteří sami sebe neprávem považovali za zbožné a kritizoval také židovské kněze –
farizeje a saduceje. Mnohým svým jednáním Ježíž narušoval tehdejší náboženské
zvyklosti. Tím si je proti sobě popudil a oni se na něho dívali s nedůvěrou.
Navíc židovští kněží považovali za rouhačství, že lid si Ježíše spojoval s mesiášem.
Od počátku Ježíšova působení se okolo něho formoval okruh
stoupenců neboli učedníků. Na jeho cestách ho sledovalo 12 učedníků, tedy
apoštolů, v čele se Šimonem Petrem, Janem a Jakubem starším.
Když vstoupil Ježíš do Jeruzaléma, byl zajat a uvězněn na
příkaz Piláta Pontského, prefekta judské provincie. Následně byl odsouzen k trestu
bičování a smrti ukřižováním. K té došlo na místě zvaném Golgota,
které v té době leželo mimo Jeruzalém. Ježíšův kříž stál mezi dvěma kříži
s odsouzenými lotry. Ježíš byl ukřižován v době židovského svátku
pesach, kdy si Židé připomínají záchranu Izraelitů z egyptského zajetí,
odkud je vyvedl Mojžíš. Stalo se to přibližně 7. dubna 30 n. l.
Symbol kříže
Kříž v sobě spojuje symboliku – rozdělení světa na
čtyři elementy nebo na spojení božského, lidského a světského prvku. Kříž byl
ve starověku popravčím nástrojem Babyloňanů, Féničanů, Peršanů a Kartáginců. Od
nich to převzali Římané, kteří tímto způsobem popravovali zločince a osoby,
které nebyly římskými občany. V 5. či 6. století se kříž stal znamením
křesťanství. Kříž na náhrobcích na hřbitovech je symbolem smrti – Ježíšova utrpení
na Golgotě.
Velikonoce
Na připomínku Ježíšova ukřižování křesťané slaví Velikonoce.
Ty začínají Zeleným čtvrtkem, kdy měl Ježíš svoji poslední večeři společně se
svými 12 učedníky. Velký pátek je pak dnem ukřižování. Bílá sobota je dnem, kdy
Ježíš ležel v hrobě. Neděle se označuje jako Boží hod velikonoční a je to
den, kdy Ježíš vstal z mrtvých. Velikonoce jsou pohyblivým svátkem. Pravidla
pro určení data Velikonoc stanovil v roce 325 První nikajský koncil. Podle
nich Velikonoce připadají na neděli následující po prvním jarním úplňku,
zpravidla to vychází na období mezi 22. března do 25. dubna.
Zmrtvýchvstání Ježíše Krista a evangelia
Křesťané věří, že smrtí Ježíšův život neskončil, ale že
třetího dne po své smrti vstal Ježíš z mrtvých. Tím prokázal, že on je tím
očekávaným mesiášem. Proto se křesťané Ježíšovi říkají Kristus neboli Pomazaný
či Mesiáš. Ježíš se po smrti několikrát zjevil svým učedníkům a pak vystoupal
na nebesa. Tam podle křesťanů setrvá až do dne Posledního soudu, kdy vykoná
soud nad živými i mrtvými. Věřícím tak dává naději ve spravedlivé zvážení
skutků každého člověka.
Prvními křesťany byli Ježíšovi učedníci – apoštolové. První
křesťanská obec vznikla v Jeruzalémě. Svědectví o Ježíšově životě
přinášejí evangelia. Jsou čtyři – podle Lukáše, podle Matouše, podle Jana a
podle Marka. Evangelium v řečtině znamená dobrá zpráva. Nejprve se Ježíšovo
učení šířilo ústním podáním. V průběhu druhé poloviny 1. století n. l.
byla pak tato ústní podání a svědectví zapsána jako evangelia, jež tvoří Nový
zákon, část Bible. Starší židovské texty pak tvoří Starý zákon, který je také
součástí Bible.
Rozšíření křesťanství po římské říši
Z Jeruzaléma se postupně křesťanství šířilo mezi další
národy římské říše. Velkými centry raného křesťanství se staly Antiochie a Řím.
Velkou zásluhu na tom měl hlavně apoštol Pavel (svatý Pavel z Tarsu), který
podnikl řadu cest po Malé Asii, Řecku a na konci života také do Říma. Pokřtěn
mohl být každý, kdo uvěřil v Ježíšovo učení a zmrtvýchvstání. Pavel z Tarsu
je jedna z nejdůležitějších biblických postav. On sám se sice s Ježíšem
osobně nikdy nesetkal. Ale jeho zásluhou se křesťanství šířilo mezi pohany a
stalo se světovým náboženstvím. Je proto považován za faktického zakladatele
křesťanství. Napsal asi 14 listů Nového zákona (například List Římanům, List Efezským,
List Filipským a další).
Církev, biskupové, papež, koncil
Obecně církev znamená náboženskou organizaci daného
náboženství. Církev je také označením společenství křesťanů. Slovo církev
pochází z řeckého slova Kyriaké – shromáždění pánovo. Církev je
společenství všech, kteří se ke Kristu hlásí. Zakladatelem církve je Ježíš. Apoštol
Pavel vidí společenství věřících jako tělo, ve kterém Kristus je hlavou a
věřící jsou jeho údy.
První křesťané se setkávali s pronásledováním ze strany
Římanů – například za císaře Nerona v letech 54 až 58. Odmítali totiž obětovat státním římským bohům a uznávat za boha i císaře. Toto pronásledování
trvalo až do 3. století n. l. Římané zakázali vyznávat křesťanskou víru pod
trestem smrti. Věřící se proto scházeli tajně v katakombách a ve sklepích.
Z mučedníků, kteří ztratili svůj život pro víru v Krista, se stávali
první svatí. Jejich ostatky byly ukládány v kostelích jako relikvie.
Nástupcem apoštolů je biskup, který je v katolické církvi
nejvyšším představitelem diecéze. Ta je správní jednotkou. Pod diecéze spadají jednotlivé
farnosti. V Novém zákoně apoštolové po nanebevstoupení Ježíše Krista
ustanovili další učedníky (biskupy), aby spravovali jimi založené církevní obce.
Dohlíželi na jejich život, řídili bohoslužby, křtili a ustanovovali do funkcí
kněze. Poradní setkání biskupů se nazývá koncil.
Výsadní postavení měli biskupové v římské diecézi –
tedy papežové. Papež je slovo řeckého původu – papas neboli otec. Papež je
hlavou katolické církve a nástupcem svatého apoštola Petra a zástupcem Ježíše
Krista na Zemi. Je neodvolatelný, titul má až do své smrti, ale může se svého papežského
úřadu vzdát. Papeže volí kardinálové mladší 80 let na konkláve. Papež nosí
bílou kleriku neboli hábit a bílé solideo neboli čepičku. Apoštol Petr byl
prvním biskupem města Říma a zemřel mučednickou smrtí.
Císař Konstantin Veliký
Jako první povolil křesťanství císař Konstantin Veliký. V roce
313 vydal Edikt milánský, kterým ukončil pronásledování křesťanů a zaručil
náboženskou svobodu všem obyvatelům říše. V roce 325 svolal do města
Nikaia první ekumenický koncil. Za jeho vlády byla neděle uzákoněna jako dnem
odpočinku a bohoslužeb a byly budovány první křesťanské chrámy – baziliky. V nich
se křesťané scházejí ke společným bohoslužbám, ke křtům a dalším církevním
obřadům.
Křesťané v antice nechtěli využívat pohanské svatyně, a
stavěli si své vlastní. Pro tento účel si upravili řeckou baziliku. Křesťanská
bazilika je kostel s více loďmi. Hlavní loď je vyšší než boční a má
vlastní okna.
- Bazilika maior – čestný titul pro kostel papeže (například bazilika svatého Petra ve Vatikánu)
- Bazilika minor – čestný titul pro kostel pro ostatní církevní hodnostáře (U nás například bazilika ve Velehradě nebo na Svatém Kopečku u Olomouce).
Bazilika svaté Sabiny v Římě byla postavena v 5.
století jako titulární bazilika. Znamená to, že je papežem jako farní kostel udělena
kardinálovi. Postavena byla možná na místě původního kostela v domě mučednice
Sabiny, umučené v roce 114.
Zdroj: Dějepis, vydavatelství Fraus, ISBN 978-80-7238-558-4
Foto: Pixabay
Komentáře
Okomentovat